Články (strana 1)

• 16. 5. 2023

Když jsem loni vysadil antipsychotika, v určitou chvíli začalo být mé okolí celkem nastražené. Mluvil jsem příliš rychle, měl zvláštní asociace, byl hodně emoční. Taky jsem měl mnohem víc sil se pohybovat po městě. Nakonec jsem tyto obavy tlumočil pracovníkům Centra duševního zdraví na Praze 8, kam docházím. Ti měli pocit, že si s takovým opatrnickým přístupem tu mánii nebo psychózu ani neužiju. Jejich pohled na věc je totiž přibližně takový, že je mánie něco velmi extatického, co je možné jejich klientům občas i závidět. Samozřejmě to není normální a je pak nutné opět navodit klidový stav za použití medikace a hospitalizace v léčebně.

• 5. 3. 2023

Jak mluvit o duševní nemoci jsme my duševně nemocní často dobře naučení. Ve svém příspěvku na sociálních sítích se tomu nedávno věnoval člen týmu bohnického Peer klubu Pavel Oulík. Pavel si stěžoval trochu na to, jakým způsobem se lidé představují. „Ahoj, já jsem Martin, a jsem paranoidní schizofrenik. Já jsem Katka a trpím bipolární afektivní poruchou.“ Podle jeho názoru by neměla stát nemoc tak v popředí, lidé by se měli vidět jinak a nemoc vnímat spíš jako nějakou svou součást, než určující a definující, definitivní znak. Ono na jednu stranu tohle všechno nějak víme, na druhou stranu na to zapomínáme. Kdysi byla většina z nás vedena k tomu, aby svou nemoc přijala. Aby na ni měla náhled. Nyní je to zase naopak: máme mluvit o své „hluboce osobní“ cestě k zotavení a z nemoci si tak moc nedělat, zmínit ji při zprávě o svém životě až úplně nakonec nebo dokonce vůbec. Kromě toho je ale potřeba, abychom sami převzali iniciativu. Jenže to nám říká často někdo druhý, ať převezmeme iniciativu a vymaníme se z role oběti, aktivně utváříme svůj život…

• 23. 2. 2023

Co je to vlastně psychóza? Čert ví. Na wikipedii začíná definice takto: Psychóza je závažný duševní stav, který lze definovat jako neschopnost chovat se a jednat v souladu s okolnostmi. Takovou okolností může kupříkladu být, že vám s dvěma policajty na krku někdo klade banální otázky. Víte, co je dneska za den? Víte, kde jste? Jakou máme roční dobu? Není těžké se dovtípit, že člověk, který na tyto otázky neposkytne náležitou a pokud možno správnou odpověď, je jednou nohou v blázinci a druhou v hrobě. Jak se ale může stát, že někdo přestane považovat čas za samozřejmý a přehledný? Jak může ztratit ze zřetele místo, kde se nachází? A proč není možné tuto celkovou dezorientaci snadno a rychle vyléčit?

• 1. 2. 2023

Filmová podoba muzikálu West Side Story vzbudila ve své době zasloužený úžas a proměnila v zisk zlaté sošky Oscara 10 z 11 nominací. Přeložili jsme píseň Gee, Officer Krupke, která ukazuje, jak složitý je pohled na duševní nebo sociální dysfunkčnost určitého člověka. Kolik různých postojů je možné zaujmout. Ve filmu si tyto role rozdělují sami mladiství delikventi, je to jejich hra a jejím výsledkem je kromě recese i čistá radost. Ze zpěvu, z hudby, z tance, ze života.

• 5. 1. 2023

Nedávno jsem přemýšlel o tom, co je na peerech tak výjimečného, v čem se odlišují od jiných pacientů, případně vůbec od ostatních lidí. V první chvíli mne nenapadlo nic. Pak mi došlo, že jsou odvážní, ale jak si to připustit, když zrovna mě sužují nejrůznější strachy a úzkosti, proti kterým svádím boj a často prohrávám. Je to možná v té rovnou zvednuté rukavici, která peery profackovává dnes a denně.

• 13. 12. 2022

Zamyšlení nad vlastní zkušeností „šílenství“

• 8. 11. 2022

Peeři v záři světel! Díky Studiu 27 a odvaze šesti lidí se zkušeností, kteří právě teď shlíží na kolemjdoucí ze CityLightů v pražském metru, se nám podařilo rozšířit povědomí o peerské práci. Odměnou za čtyřměsíční úsilí nám byla i možnost vystoupit v České televizi u “konkurence ze Studia 6”. Zájem médií nám lichotí, ale nejdůležitější zprávou pro nás je, že kampaň prospěla samotným peerům a posílila zájem veřejnosti o duševní zdraví.

• 26. 10. 2022

Pracovním nástrojem peera je jeho příběh. Jeho životní naděje, jeho víra v zotavení, jeho nejtěžší okamžiky, kdy se rozhoduje pro život, jsou posléze zhodnoceny v jeho práci s klienty nebo v jeho veřejných vystoupeních. Zdá se to být až magické. Peer skoro nemusí dělat nic jiného než prostě žít a svůj život zvládat. Jeho pracovní povinnosti jsou oproti jiným lidem mnohem méně odosobněné, a snad je jich i méně. Zatímco instalatér nebo řidič soupravy metra mají soubor dovedností, které nabízejí a kterými se vykazují jako odborníci na tu kterou oblast lidské činnosti, peerovi v podstatě stačí jen dýchat, mluvit přiměřeným tempem a občas se pořádně vyspat. Může druhým ukazovat, že normalita je snadná a snadno dostupná, až tak snadno, že by se celá peerská práce mohla jevit jako dokonale zbytečná.

• 21. 9. 2022

Zdá se, že už bylo o peerech řečeno vše. Že jsou dobří na sdílení svého příběhu, na naslouchání svým peer-klientům, na to, aby zakládali a vedli tzv. svépomocné skupiny nebo skupiny zotavení, na to, aby přinášeli sebe a svou zkušenost do veřejného prostoru, atd.

Málo se ví o tom, že peeři a peerky mají také svoji psychiku, a to křehkou a svou předchozí i současnou situací zatíženou. Poznal jsem řadu peerů, kteří v práci utrpěli šrámy. Má se s nimi zacházet více v rukavičkách? Nevím. Dali se do služeb boje proti duševní nemoci, a tak jim nezbývá než bojovat.