#PEERpomaha - Peer Petra (1987) - Psychická bolest bývá nesnesitelná. Života se ale nikdy nevzdám!

Petra měla náročné dětství. Vedle těžkostí doma si prošla psychickou šikanou na základní škole, která trvala 8 let a značně jí tak změnila pohled na sebe samu a svět kolem ní. Od 17 let se u ní snížené sebevědomí a sebenenávist projevily jako anorexie a sebepoškozování. Díky dlouhodobé spolupráci s psychoterapeutkou a díky terapii v komunitě získala ale kontrolu nad svým životem, který teď profesně směřuje k pomoci druhým a k osvětě.

Je mi 35 let a jsem na světě ráda. Ač se může zdát být přirozené, že je člověk na světě rád, tak u mne to tak polovinu mého života nebylo. Ještě docela nedávno jsem se každý den probouzela s obrovskou nechutí k životu, s nenávistí ke svému tělu a přála jsem si zemřít. Každý den jsem se musela znovu a znovu rozhodnout pro život, že to ještě vydržím, že tomu dám ještě den… a další den… týden. Že zabít se můžu přece i o dva dny později… Možná kdyby maminka neměla bipolární afektivní poruchu, neutíkala od nás, a já nemusela zažívat v dětství tu hrůzu z opuštění – kde je, kdy se vrátí, má nás ještě ráda? Možná kdyby táta nepil a bylo možné v něm vidět oporu a opravdového tátu! Možná kdyby mě ve škole 8 let psychicky nešikanovali… MOŽNÁ by můj život vypadal jinak.

audioverze k poslechu

Já mám ale prostě takové karty, a tak se s nimi učím v rámci psychoterapie už 18 let hrát tu nejlepší hru, co umím!

Mé problémy začaly v 17 letech masivním sebepoškozováním, anorexií a cítila jsem k sobě ohromnou sebenenávist. Tělo, které jsem měla, jsem vnímala odděleně od sebe. Chtěla jsem umřít, protože ta psychická bolest byla nesnesitelná… Začala jsem docházet na terapie, k psychiatrovi a začal kolotoč hospitalizací. Mám jich za sebou 9, kdy z toho 7 bylo jen v rozmezí 18. – 22. roku života. Neuměla jsem si jinak pomoci, než že ve smrti jsem hledala úlevu. Často jsem říkala, že abych mohla žít, nejdříve musím umřít a dělala jsem k tomu konkrétní kroky… Diagnostikovali mi těžkou hraniční poruchu osobnosti (HPO).

Utéct před nemocí do zahraničí se vždycky nepovede

V 19 jsem se odstěhovala z Ostravy do Jičína, doma už to nešlo zvládat. V Jičíně jsem poprvé zkusila necelé dva roky pracovat jako nutriční terapeut… Poté jsem odjela do Itálie s touhou, že těm problémům musím přece utéci, a taky jsem se chtěla postavit ještě více na vlastní nohy. Našla jsem si tam práci, pečovala jsem o seniory a sbírala olivy a hrušky. Po dvou letech jsem se vrátila domů a čekala mě znovu hospitalizace. Vše mi přišlo marné, každá má snaha a úsilí. Neměla jsem žádnou představu o životě, bylo mi 23 a jediné, co jsem chtěla, bylo umřít. Tělo plné jizev, obrovský pocit prázdna a samoty, neschopnost si najít kamarády (protože, co když mi zase někdo ublíží…).

Od té doby, co se u mě začaly projevovat duševní obtíže, se můj život dost změnil. Hodně jsem se uzavřela do sebe, izolovala se od lidí, bála jsem se jich, sebe a své tělo jsem nenáviděla. Nevěřila jsem, že existuje možnost, aby to nesnesitelné utrpení ze života bylo menší, či dokonce, že budu na světě někdy ráda. Má jediná životní náplň byla snění o smrti, plánování si jí, v sebepoškozování jsem nacházela jedinou úlevu a „radost“. Neměla jsem o nic zájem, nic mi nedávalo smysl a pocit neskutečné prázdnoty a nicoty mě trhal na malé kousíčky. Cítila jsem se rozbitá a bez naděje, že mě dá někdo zase dohromady.

Postupně jsem si ale díky terapii začala uvědomovat, že pokud já nebudu chtít a nezačnu hlavně dělat konkrétní kroky, pokud zůstanu v pozici pacienta a bezmocného jedince, tak se nic nezmění a nikdo a nic mi nepomůže.

Každá změna, byť jen jít ven mezi lidi a zkusit něco nového, byla moc bolestivá a provázela ji velká úzkost a katastrofické scénáře, ale já to zkoušela znovu a znovu!

Nebýt na to sama!

Naštěstí se mi dostalo velké podpory. Jednak jsem si našla dobré odborníky, moje psychoterapeutka mě doprovází už 15 let a také některé ty hospitalizace nevyšly naprázdno a byly pro mě růstové! Šla jsem tam s tím, že co do toho vložím, to si odnesu! A tak jsem dělala malé krůčky. K HPO a anorexii přibyla postupně středně těžká periodická depresivní porucha, úzkostná porucha, lehká OCD (obsedantně kompulzivní porucha) a porucha psychosexuálního vývoje. V jeden čas jsem měla celý arzenál odborníků: psychiatra, psychoterapeutku, bodyterapeutku, sexuoložku, a k tomu jsem ještě docházela na speciální terapii DBT (dialekticko-behaviorální terapie) do stacionáře.

Zásadní zlom v mém životě však přišel, když jsem se rozhodla absolvovat jedinou terapeutickou komunitu pro lidi s poruchou osobnosti u nás v ČR, a to Kaleidoskop. V roce 2010 jsem nastoupila na 18měsíční nejintenzivnější terapii v mém životě. Já už neměla co ztratit, před nástupem jsem si řekla, že buď to vyjde nebo se zabiju. Protože mé pocity zoufalství mě totálně ničily a přesvědčovaly mě, že se musím zabít, že na světě není pro mě místo, nikdo mě nemá rád a nikdy mě mít rád ani nebude, nic nedokážu, protože jsem nula. Občas ty myšlenky měly moc, o které se mi ani nezdálo…

Ale velmi intenzivní terapie a podpora 24/7 v komunitě mi dala šanci na nový život!!!

Poprvé jsem zakoušela, že jsem chtěná, že mám své místo, že mě lidi mají rádi a nechtějí mi ublížit. Že umím být šikovná a mám potenciál… a mohla jsem se učit mít se ráda! Program a pravidla mi vnesly do života řád, mohla jsem se naplno věnovat tomu, co mě týralo, svým démonům a traumatům. Dalším zásadním krokem pro mě bylo vzít na sebe zodpovědnost za to, že já jsem ten, kdo má svůj život ve svých rukou. Že já jsem pánem svých myšlenek a toho, co udělám nebo neudělám a že to má své důsledky. A také že mohu začít dělat kroky k tomu, mít sama sebe ráda, což bylo a je ze všeho nejtěžší.

Po absolvování komunity jsem si našla v Praze bydlení, práci jako asistent pedagoga, kterou jsem dělala dlouhých 7 let, koníčky a přátele. Byla jsem to konečně já, kdo držel kormidlo ve svém životě a díky terapii se v tom stále mohu zlepšovat. Také vztahy doma se hodně urovnaly a já znovu měla chuť být na tomto světě i přes všechny pády, bolesti a propady. Aktuálně mi nejvíce pomáhá terapie, kterou si platím, setkávání se s přáteli a to, že jsem našla hnací motor, proč má cenu na světě být a co chci dělat!

Mít rád sám sebe je důležité

Objevení vlastní sebehodnoty má pro mě nesmírnou cenu, stejně jako to, že jsem to já, kdo má kontrolu nad tím, co se se mnou děje, a že vím, proč se to děje. Dokážu pracovat se svými emocemi, pocity, korigovat svou impulzivitu, napětí, a mé myšlenky mě přestaly trýznit.

Tahle moje zkušenost mi dala zjistit, že lidé s duševní nemocí jsou jako všichni ostatní a někdy daleko více „lidé“, než ti bez diagnózy. Mohla jsem poznat cizí zemi, naučit se jazyk, poznat nové lidi, od kterých přišla nezištná pomoc… Dala mi sílu bojovat o svůj život do posledních sil a věřit, že zase bude lépe, byť situace vypadá zcela beznadějně. Dala mi schopnost empatie a porozumění, zvláště těm lidem, kteří si procházejí něčím podobným. A já toho chtěla maximálně využít.

Zapojila jsem se do různých destigmatizačních projektů, neboť díky vlastní zkušenosti vidím, co všechno by se dalo změnit, co lidem s duševním onemocněním může stav zhoršit a naopak, co jim může pomoci.

Podpořit ostatní svým příkladem!

Chci mluvit o tom, že moje jméno není diagnóza a že duševní onemocnění není žádné tabu. Ze začátku jsem se zapojila do projektu organizace Fokus: „Blázníš? No a…!“, do projektu „Na rovinu“ Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ), přidala jsem se i do spolku Nejsem psychopat, kde jsme začali v roce 2019 dělat besedy na PVŠPS a také pro veřejnost ohledně Hraniční poruchy osobnosti. Třikrát jsem už mohla mluvit o své zkušenosti na radiu Wave v Diagnóze F, vybrali mě i s moji psychoterapetkou do podcastového seriálu Moje terapie, v Olomouci jsem si vyzkoušela v rámci Psychobraní udělat besedu pro tamější studenty a veřejnost o HPO a v Brně jsem mohla v rámci našeho spolku Nejsem psychopat vystoupit na besedě o životě a zotavení z HPO.

Nadále spolupracuji s PVŠPS a také s Gestalt institutem, jehož frekventanty jsem mohla obohatit o mou vlastní zkušenost. Nyní už třetím rokem pracuji jako peer konzultant v Kaleidoskopu a také v Boně o.p.s. Mimo to jako peer lektor spoluvedu akreditovaný kurz pořádaný organizací Fokus: Hraniční porucha osobnosti na vlastní kůži.

Hrozně mě baví to, že můžu to těžké v životě, co se mi stalo, přeměňovat na něco, co má hodnotu. Co pomáhá a může být pro druhé povzbuzením a hlavně nadějí! Zotavení je o naději, že bude lépe a zároveň součástí naděje je i pravda, že se občas i tak můžeme cítit pěkně blbě, ale i tak je to v pořádku. Samozřejmě všechny dny nejsou růžové. Občas přijde několikatýdenní deprese, známé myšlenky, že na světě nechci být… Občas si „zahraničařím“ a svět se rozdělí na černý a bílý. Někdy se zase hrozně začnu bát lidí a mám tendence se izolovat. Když se to děje, pomáhá mi si dát prostě pauzu, lépe o sebe pečovat, dobře spát, když mám chuť, tak být s přáteli, s rodinou, mít se ráda a být k sobě laskavá a proboha hlavně se nesrovnávat s druhými kolem sebe! Protože z toho člověk vyjde vždycky jako co? Jako debil…:)

Projekt s názvem Studio 27 představuje pacientské hnutí peerů s kampaní #PEERpomaha, je financován z fondů EHP 2014-2021, program Zdraví. Obsahem projektu je pořádání a natáčení besed s peery v oblasti duševního zdraví, natáčení rozhovorů a psaní článků. Odkazy na všechny hotové výstupy projektu najdete na: https://www.studio27.cz/PEERpomaha/aktivity/

Peer pomáhá - Romana

Romana utekla před násilnickým otcem až do Japonska. Zůstala tam deset let. Na traumata zažívaná v dětství tam úplně zapomněla, vlídné Japonsko jí přirostlo k srdci. Vystudovala japonštinu a chtěla na svá studia navázat v ČR akademickým titulem. Po návratu ale brzy upadla do depresí a prošla si několika hospitalizacemi. Svou nemoc nakonec přijala a dnes pracuje jako peerka v rodné Poličce.

Peer pomáhá - Katka

Než ji potkaly deprese, měla Katka za to, že lze psychické obtíže zvládnout vůlí. Po porodu první dcery ale upadla do stavu bez radosti ze života. Léčila se na psychiatrii. Když čekala svou druhou dceru, zemřel náhle Katce otec. I ona pak svůj život málem ukončila. Díky medicíně a práci na sobě se z depresí vykřesala. Nyní žije plnohodnotným životem a pomáhá lidem, kteří duševně strádají.

Peer pomáhá - Michal

I když Michal se svou nemocí bojoval, schizofrenie ho načas přemohla. Žil dvojím životem. Živořil jako zbědovaný pacient psychiatrie, zároveň však řádil na pódiích jako frontman vlastní kapely nebo principál alternativního divadla LSD. Nemohl sice pracovat na volném trhu, ale přetékal kreativní energií, která ho nakonec osvobodila. Zjistil, na co se hodí.

Peer pomáhá - Jana

Kvůli své citlivosti si Jana prošla v životě peklem: hospitalizace, silné pocity nejistoty, zoufalství a zmaru. Nyní, když bydlí s přáteli, skládá svůj život dohromady jako své oblíbené puzzle. Všechny dílky skládačky postupně nachází své místo v obraze spokojené a sebevědomé pracující studentky.

Peer pomáhá - Tomáš

V novostavbě na kraji města se Tomáš zbláznil ze své samoty. Dokud žil ve společnosti přátel, neškodila mu ani mnohem horší prostředí. Sklepní byt, kam nedosáhlo slunce. Nyní má přátele většinou mezi peery. Mají svůj vlastní underground, kde se duševní potíže přetavují v texty, obrazy a další umělecké artefakty.