#PEERpomaha - Peer Romana (1974) - Kdo není připraven ztratit, tak vždycky ztratí

Romana utekla před násilnickým otcem až do Japonska. Zůstala tam deset let. Na traumata zažívaná v dětství tam úplně zapomněla, vlídné Japonsko jí přirostlo k srdci. Vystudovala japonštinu a chtěla na svá studia navázat v ČR akademickým titulem. Po návratu ale brzy upadla do depresí a prošla si několika hospitalizacemi. Svou nemoc nakonec přijala a dnes pracuje jako peerka v rodné Poličce.

audioverze k poslechu

Moje dětství bylo neveselé. Narodila jsem se jako první ze čtyř sourozenců a rodiče na mě kladli velké nároky. Samé jedničky ve škole byly samozřejmostí stejně jako účast a umístění se na 1. místě ve školních soutěžích. Každodenní kroužky - hudební škola, výtvarná škola, angličtina, němčina, gymnastika taktéž, plus domácí práce a starání se o sourozence. Neměla jsem ani minutu volného času pro sebe. Byla jsem zoufalá a často jsem si představovala, jak ležím v rakvi v dlouhých bílých šatech jako princezna a jsem mrtvá. Tato představa mě hrozně uklidňovala, konečně jsem nic nemusela.

Pak přišla puberta a s ní stále se vyhrocující vztah s otcem. Naše konflikty většinou skončily tak, že mě zmlátil hlava nehlava.

Když mi bylo 20 let, tak mě otec zkopal do kuličky jenom za to, že jsem měla propadlou občanku. A řekla jsem si: "Dost!".

Přerušila jsem studium na vysoké škole a odešla jsem na inzerát pracovat do Japonska. Tam jsem strávila následujících 10 let.

V Japonsku jsem byla šťastná

Začátky byly těžké, ale konečně jsem byla svobodná a Japonsko mě přijalo vlídně. Nejdřív jsem musela hodně pracovat, měla jsem volné jenom dva dny v měsíci. Ale postupem několika let jsem se vypracovala tak, že jsem měla volnou sobotu i neděli. Do Japonska jsem se totálně zamilovala a chtěla jsem tam žít až do smrti. Je to neskutečně krásná země plná milých lidí. Všichni na mě byli neskutečně hodní. Když jsem například nemohla najít cestu někam, tak mi to nejen vysvětlili, ale zrovna mě na to místo odvedli. Moji známí mě brali s sebou na výlety, o nic jsem se nemusela starat, ani o peníze. Japonci jsou neskutečně pohostinní, radši si něco odepřou, aby to mohli dát vám.

Po mém krušném dětství byl život v Japonsku jako balzám na duši.

Také jejich uctívání předků je fascinující. Oni věří, že když člověk umře, tak jeho duše má tu moc chránit své blízké tady na zemi. A proto zemřelé uctívají pomocí domácích oltářů, kam vždycky z každého jídla dávají nějakou část svým předkům, modlí se za jejich duši. Hřbitovy jsou obsypány dary, které příbuzní přinášejí, většinou jsou to věci, které měl dotyčný za svého života rád. Nejen květiny, ale i alkohol, cigarety, různé oblíbené předměty a podobně.

Japonsko je nesmírně bezpečná země s téměř nulovou kriminalitou. Vždy jsem se cítila bezpečně, i když jsem bydlela v rušném centru a vracela se v noci domů. Jediné, co mně vadilo, bylo to, že i když jsem se naučila slušně mluvit japonsky, tak jsem zůstávala negramotná, protože jsem neuměla číst a psát. Po sedmi letech jsem si splnila svůj sen a nastoupila jsem do školy pro cizince na dvouletý obor japonštiny. Bylo to jedno z mých nejkrásnějších období života, fakt jsem si to užívala. Rozhodla jsem se pokračovat ve vzdělávání a ve svých 31 letech jsem se vrátila dočasně do Čech, abych vystudovala japanologii na Karlově univerzitě. Po studiích jsem měla v plánu se vrátit do Japonska a pokračovat ve svém snu. Ale osud tomu chtěl asi jinak.

Od roku 2008 se léčím s depresí...

V Čechách se mi přitížilo

Bylo mi tenkrát 33 let a nástup nemoci byl velmi plíživý. V té době jsem začala studovat 3. ročník japanologie. To léto vyšlo najevo, že můj otec, který vlastnil restauraci, neplatil mimo jiné sociální a zdravotní pojištění za zaměstnance a dostal se do dluhové pasti. Přišla k nám dokonce i exekuce na dům, ve kterém jsme bydleli. Samozřejmě, že jsem byla smutná, zoufalá a frustrovaná, ale pokládala jsem své pocity za adekvátní vzhledem k rodinné situaci.

Ale během podzimu jsem si všimla, že jsem přestala chodit se spolužáky do hospody, a nakonec to skončilo tak, že jsem chodila pouze na přednášky, na které jsme neměli skripta. Jinak jsem zůstávala v podnájmu a učila se doma. V březnu to vygradovalo tak, že jsem nebyla schopna jet do Prahy a zůstala jsem v bytě mého současného muže.

Tehdy jsem pochopila, že se děje něco vážného a navštívila jsem poprvé psychiatričku.

Ta mi po vyslechnutí mých obtíží řekla, že mám depresi, bez jakéhokoliv vysvětlení mi podala recept a řekla: "Na shledanou za 3 měsíce." Po lécích mi bylo špatně od žaludku, ani psychika se nelepšila. Tenkrát jsem netušila, že antidepresiva člověk musí brát několik týdnů, aby se to nějak projevilo. Léky jsem přestala brát a zůstala jsem úplně bezmocná a jenom jsem ležela. Přítel mi nosil jídlo do postele a vodil mě i na záchod. Pak jsem vyhledala jiného psychiatra a po vysvětlení, že to bude trvat několik týdnů, než se zlepším, jsem opět začala antidepresiva brát. Léky částečně zabraly, ale nebylo to pořád ono. Zkoušela jsem i nadvakrát dokončit studium bakaláře, ale nikdy se mi to nepovedlo.

Změnila jsem znovu psychiatra, chodila jsem na psychoterapii, zkoušela jsem hypnózu, byla u léčitele, ale nic mi nepomáhalo.

Toto období trvalo 4 roky a bylo to nejhorší období mého života. Jediné, co mi pomáhalo, byl můj nevlastní syn, který byl ještě malý. Péči o domácnost jsem nezvládala, ale synovi jsem se dokázala věnovat. Každý den jsem ho vodila do školky a chodila pro něj, a pak jsme si spolu hráli. Díky tomu jsem si nepřipadala tak zbytečná. Měli jsme také 3 kočky a starost o ně mi taky zlepšovala náladu.

Kolotoč hospitalizací

V únoru 2012 jsem opět upadla do stavu, kdy jsem nemohla vstát ani z postele. Naštěstí můj muž kontaktoval moji rodinu, že jsem na tom opravdu zle. A moje švagrová zjistila, že v Praze existuje Centrum léčby farmakorezistentní deprese. A to mě zachránilo! Můj ošetřující lékař mi řekl, že jsem sice brala správná antidepresiva, ale v tak malém množství, že mi to do mozku ani nemohlo dojít. A tady začala cesta zotavení. Po sedmi týdnech jsem odcházela jako nový člověk. Měla jsem radost ze života, hrozně se mi ulevilo. Ale bohužel rodinná situace byla bezútěšná, a tak jsem byla hospitalizována ještě v budoucnu ještě několikrát. Ať jsem zkoušela, co jsem zkoušela, nic dvakrát nepomohlo. Při vysazení léků jsem chvíli cítila zdraví a euforii, bohužel po dvou měsících se opět dostavila deprese.

Úleva a přijetí

Pomohlo až to, když jsem pochopila, že je nemoc potřeba přijmout. Zažádala jsem si o částečný invalidní důchod a hledala práci na poloviční úvazek. Měla jsem velké štěstí, protože jsem brzy narazila na nabídku práce Peer konzultanta.

V Oblastní charitě Polička hledali totiž někoho, kdo má zkušenost s duševním onemocněním a chce pomáhat lidem. Výběrové řízení jsem vyhrála a na konci listopadu 2020 jsem nastoupila. Když pomáhám druhým lidem s podobnou zkušeností, svým klientům, zapomínám na své problémy. Připadám si sice stále jako začátečník, ale práce mě naplňuje a baví.

Projekt s názvem Studio 27 představuje pacientské hnutí peerů s kampaní #PEERpomaha, je financován z fondů EHP 2014-2021, program Zdraví. Obsahem projektu je pořádání a natáčení besed s peery v oblasti duševního zdraví, natáčení rozhovorů a psaní článků. Odkazy na všechny hotové výstupy projektu najdete na: https://www.studio27.cz/PEERpomaha/aktivity/

Peer pomáhá - Katka

Než ji potkaly deprese, měla Katka za to, že lze psychické obtíže zvládnout vůlí. Po porodu první dcery ale upadla do stavu bez radosti ze života. Léčila se na psychiatrii. Když čekala svou druhou dceru, zemřel náhle Katce otec. I ona pak svůj život málem ukončila. Díky medicíně a práci na sobě se z depresí vykřesala. Nyní žije plnohodnotným životem a pomáhá lidem, kteří duševně strádají.

Peer pomáhá - Michal

I když Michal se svou nemocí bojoval, schizofrenie ho načas přemohla. Žil dvojím životem. Živořil jako zbědovaný pacient psychiatrie, zároveň však řádil na pódiích jako frontman vlastní kapely nebo principál alternativního divadla LSD. Nemohl sice pracovat na volném trhu, ale přetékal kreativní energií, která ho nakonec osvobodila. Zjistil, na co se hodí.

Peer pomáhá - Petra

Petra měla náročné dětství. Vedle těžkostí doma si prošla psychickou šikanou na základní škole, která trvala 8 let a značně jí tak změnila pohled na sebe samu a svět kolem ní. Od 17 let se u ní snížené sebevědomí a sebenenávist projevily jako anorexie a sebepoškozování. Díky dlouhodobé spolupráci s psychoterapeutkou a díky terapii v komunitě získala ale kontrolu nad svým životem, který teď profesně směřuje k pomoci druhým a k osvětě.

Peer pomáhá - Jana

Kvůli své citlivosti si Jana prošla v životě peklem: hospitalizace, silné pocity nejistoty, zoufalství a zmaru. Nyní, když bydlí s přáteli, skládá svůj život dohromady jako své oblíbené puzzle. Všechny dílky skládačky postupně nachází své místo v obraze spokojené a sebevědomé pracující studentky.

Peer pomáhá - Tomáš

V novostavbě na kraji města se Tomáš zbláznil ze své samoty. Dokud žil ve společnosti přátel, neškodila mu ani mnohem horší prostředí. Sklepní byt, kam nedosáhlo slunce. Nyní má přátele většinou mezi peery. Mají svůj vlastní underground, kde se duševní potíže přetavují v texty, obrazy a další umělecké artefakty.