#PEERpomaha - Peer Michal (1973) - Život zblázněním nekončí, možná začíná

I když Michal se svou nemocí bojoval, schizofrenie ho načas přemohla. Žil dvojím životem. Živořil jako zbědovaný pacient psychiatrie, zároveň však řádil na pódiích jako frontman vlastní kapely nebo principál alternativního divadla LSD. Nemohl sice pracovat na volném trhu, ale přetékal kreativní energií, která ho nakonec osvobodila. Zjistil, na co se hodí.

Díky příznivým okolnostem a vlastním snahám mám velké zázemí v lidech, kteří, ač mají také zkušenost s duševním onemocněním, neztrácejí nic ze svých lidských kvalit. Můžete si říct, že vrána k vráně sedá. Shodou náhod jsem těch bílých vran potkal stovky.

audioverze k poslechu

Nemoc mě přivedla k divadlu

Krátce po svém zešílení, před 24 lety, jsem začal nejen navštěvovat terapii na Praze 4 v DPS Ondřejov, ale i pracovat v Café Na půl cesty v Praze na Kavčích Horách. Trojúhelník na mapě uzavírá Baobab v ulici Pujmanové. Zde jsme v roce 2001 založili divadlo LSD (Lidové spontánní divadlo), ve kterém hráli prakticky jen lidé s psychiatrickou diagnózou.

Léta v roli principála mě formovala mnohdy jinak, než si lidé představují. Zažil jsem obrovské nadšení ze společné tvorby a vystupování. Úspěch, který se nedá měřit běžnými parametry.

Byli jsme na jednu stranu jedním z mnoha amatérských divadelních souborů, na druhou stranu nás bavilo se smát a navzájem se rozesmívat stejně jako smích rozdávat. Uvolnění a identifikace s rolí bláznů, kteří se nezaleknou žádného tématu, nás nakopávaly k ještě většímu řádění.

Pak přišlo období zrání, kdy nás realita začala dostihovat, a to nejen opětovným propukáním nemoci našich členů, včetně mne, ale i tím, že je třeba si zajišťovat obživu. Největší vystřízlivění z prvotního nadšení však mělo teprve přijít, když si někteří členové našeho divadla sáhli na život. A jejich řada postupně narůstala.

Říkali jsme si blázni, ale okolí nám dávalo i jiná jména, jako třeba “klub sebevrahů”.

Tehdy jsem byl nucen si uvědomit, že i moje psychika, tvořená vztahy, má své meze. Po čtyřech letech a čtyřech takových ztrátách jsem zažil vyhoření. Roční pauza nestačila zahojit všechny rány, ale protože jsem cítil, že ještě mám co dát, vrátil jsem se do čela divadla. Kreativita byla něco, čím mi mysl a duše přetékaly a mám radost, že jsem tohle všechno zažil.

Duševní onemocnění jako vstupenka k zajímavé práci

Vystřídal jsem několik profesí a nakonec byl vděčný za invalidní důchod, kterým přiznávám svoji schizofrenickou zkušenost. V přelomovém roce 2011 jsem skončil s divadlem a začal pracovat jako novinář v Dobrém místě u vynikajícího šéfa, Jožky Gabriela. Poprvé po 12 letech jsem tak získal skutečnou práci založenou na zkušenosti s duševním onemocněním. Pak se začalo objevovat více nabídek, práce peer lektora v Centru pro rozvoj péče o duševní zdraví (CRPDZ), která pro mne byla zároveň něčím jako další terapií. A nemohu vynechat založení a úspěchy Studia 27, kde pracuji s přáteli s podobnými diagnózami, jakou mám sám.

Co se týká přímé pomoci lidem s duševními potížemi, což je jedna z definic peerství, jsem mezi zakladateli svépomocné skupiny GPS v KC Zvonařova na Praze 3. Trojúhelník se rozrostl na mnoho míst po celé České republice, ale i za hranice. Peerský princip není místně omezen. Znám peery z Nizozemska, Anglie, Belgie, Francie, USA, Maďarska i Moldávie.

Cítím hrdost, že mohu být jedním z nich.

Projekt s názvem Studio 27 představuje pacientské hnutí peerů s kampaní #PEERpomaha, je financován z fondů EHP 2014-2021, program Zdraví. Obsahem projektu je pořádání a natáčení besed s peery v oblasti duševního zdraví, natáčení rozhovorů a psaní článků. Odkazy na všechny hotové výstupy projektu najdete na: https://www.studio27.cz/PEERpomaha/aktivity/

Peer pomáhá - Romana

Romana utekla před násilnickým otcem až do Japonska. Zůstala tam deset let. Na traumata zažívaná v dětství tam úplně zapomněla, vlídné Japonsko jí přirostlo k srdci. Vystudovala japonštinu a chtěla na svá studia navázat v ČR akademickým titulem. Po návratu ale brzy upadla do depresí a prošla si několika hospitalizacemi. Svou nemoc nakonec přijala a dnes pracuje jako peerka v rodné Poličce.

Peer pomáhá - Katka

Než ji potkaly deprese, měla Katka za to, že lze psychické obtíže zvládnout vůlí. Po porodu první dcery ale upadla do stavu bez radosti ze života. Léčila se na psychiatrii. Když čekala svou druhou dceru, zemřel náhle Katce otec. I ona pak svůj život málem ukončila. Díky medicíně a práci na sobě se z depresí vykřesala. Nyní žije plnohodnotným životem a pomáhá lidem, kteří duševně strádají.

Peer pomáhá - Petra

Petra měla náročné dětství. Vedle těžkostí doma si prošla psychickou šikanou na základní škole, která trvala 8 let a značně jí tak změnila pohled na sebe samu a svět kolem ní. Od 17 let se u ní snížené sebevědomí a sebenenávist projevily jako anorexie a sebepoškozování. Díky dlouhodobé spolupráci s psychoterapeutkou a díky terapii v komunitě získala ale kontrolu nad svým životem, který teď profesně směřuje k pomoci druhým a k osvětě.

Peer pomáhá - Jana

Kvůli své citlivosti si Jana prošla v životě peklem: hospitalizace, silné pocity nejistoty, zoufalství a zmaru. Nyní, když bydlí s přáteli, skládá svůj život dohromady jako své oblíbené puzzle. Všechny dílky skládačky postupně nachází své místo v obraze spokojené a sebevědomé pracující studentky.

Peer pomáhá - Tomáš

V novostavbě na kraji města se Tomáš zbláznil ze své samoty. Dokud žil ve společnosti přátel, neškodila mu ani mnohem horší prostředí. Sklepní byt, kam nedosáhlo slunce. Nyní má přátele většinou mezi peery. Mají svůj vlastní underground, kde se duševní potíže přetavují v texty, obrazy a další umělecké artefakty.