#PEERpomaha - Kdybych měla upřímně přiznat

• Eliška Marie Košťálová
• 24. 10. 2023
• 0

Kdybych měla upřímně přiznat, co pro mě znamená duševní nemoc, bylo by to něco jako truhla plná dobrodružství. Nikdy nevím, co z ní vytáhnu. Jestli depresi, paranoiu nebo třeba mánii. Každé ráno vstávám s otázkou, čím mě překvapí dnes.

Mám už od počátku mého „bláznění“ jednoho stálého průvodce. Neviditelnou bytost jménem Leon. Slyším jeho hlas, vnímám jeho pocity a myšlenky. Občas je mým dobrým průvodcem a hodně se nasmějeme. Občas se naštve nebo urazí a to s ním není žádná pořádná domluva. Pouští mi do hlavy různé vize, čím horší, tím lepší. Často tak vnímám ukřižování, stínání hlavy, dušení pod vodou nebo probodávání nožem. Dříve k tomu patřily i fyzické vjemy, jako bolest. Tak jako někteří lidé cítí fantomové bolesti po amputaci končetiny, já cítila rány nožem i zatloukání hřebů. A taky nevýslovný strach z udušení. Co beru léky, fyzické pocity se naštěstí téměř vytratily. Halucinace zůstaly a dál mi „zpestřují“ život. Ale za těch 14 let už jsem si stačila zvyknout a přestala sama sebe děsit.

Dlouho jsem zažívala pocit, že to, co prožívám, je naprosto ojedinělé, že jsem snad na světě zcela jediná. Jakmile jsem ale před téměř 9ti lety přišla z Moravy do Prahy, začaly se mi otevírat oči. Lidí se schizofrenií jsem potkala spoustu. Mezi nimi i mého nynějšího manžela. A světe div se, našla jsem hodně podobných příběhů. Příběhů, které nezapadaly do normality zbytku „spořádaného“ světa. Příběhů, které byly tak vybočující, že je „běžní“ lidé nechtěli ani slyšet.

Mé poslání se najednou zdálo zcela jasné. Celý svět se musí dozvědět, co je obsahem zkušeností, kterých se „pro klid duše“ raději straní. Tehdy jsme s dvěma kolegy a mým mužem dali dohromady Studio 27 – zaostřeno na duši. A začali jsme mluvit. Ba přímo vykřikovat příběhy podobné těm našim. Formou pořádání besed, natáčení videí a psaní článků. Aby každý, kdo nemá uši zavřené, mohl naslouchat. Aby nás ostatní přestali vidět jen jako „blázny“, kteří by měli doživotně zůstat za zamřížovanými okny léčeben. Ano, i takové názory jsem si vyslechla…

Žiju život jako všichni ostatní. I já mám své místo ve světě plném rozmanitých zkušeností. Často si říkám, kdo nás přesvědčil, co je takzvaně „normální“ a co už ne? Každý člověk je výjimečný a každý má právo na své prožitky. Nikdo z nás není odsouzeníhodný, protože každý je jedinečný. A kdo má právo říct, že to, co prožíváme a cítíme, je nepřípustné?

Myslím, že prolínáním světa „normálních“ a tzv. duševně nemocných se můžeme navzájem velmi obohatit. Svět nemusí být šedá rutina, ale může být plný dobrodružství odlišných zkušeností a prožitků. Zkusme si naslouchat. Zkusme se otevřít světům „jiných“ a brát se všichni jako úžasné lidské bytosti… s jedinečnou historií, kterou stojí za to poznat.