Hlasy už neslyším sama

  • Eliška Marie Košťálová
  • 20. 5. 2019

Příběh ženy, která byla týraným dítětem, slyšela hlasy a našla způsob, jak o tom mluvit.

Hlasy už neslyším sama

Společně s Peterem Bullimorem vedla Kate Crawford začátkem letošního dubna v Praze workshop na téma traumatu v dětství a sexuálního zneužívání. Příběhy obou potvrzují, že vznik slyšení hlasů, ale i psychotických prožitků může mít původ v týrání, zanedbávání nebo sexuálním zneužívání v dětství.

Příběh Kate přináší všechny tyto vlivy v nepoživatelném koktejlu. Matka měla Kate následkem znásilnění. Snad proto ji nenáviděla. Zavírala Kate odmala do temného sklepa na uhlí, bránila jí v jídle, svlékala ji donaha, aby nemohla jídlo schovat. Děvčátko slyšelo hlasy, nabádaly ji, aby kradla sýr z pastí na myši.

Po smrti matky se v zařízení pro mladistvé setkala s „vetřelcem – mimozemšťanem“, výchovným pracovníkem, který ji pohlavně zneužíval. V dospělém životě ji potkalo i znásilnění, a z něj porodila jedno ze svých čtyř dětí. Když už jsme my – posluchači workshopu – očekávali happy end, přicházely další nečekané rány osudu.

Obrat k lepšímu potkal Kate až v jejích čtyřiceti letech, kdy zavadila o skupinu Slyšení hlasů. Tady se Kate setkala s podobně „postiženými“ lidmi. Přeživší Kate se dnes může bez obav podívat na vařečku – symbol násilného trestání vlastní matkou.

Rozhovor s Kate navazuje na tento příběh s otázkami, které nás napadaly během jejího vyprávění.

Tomáš Vaněk: "Jaká byla pro tebe první zkušenost se skupinou Slyšení hlasů?"

Kate Crawford: "Pro mě byla skupina úžasná, protože jsem myslela, že jen já slyším hlasy. A k mému překvapení je neslyšeli jen Skotové, ale také Angličané. A v té skupině měli podobné životní příběhy a problémy. A říkali o tom, co jim pomohlo, a nabízeli to mně. Rozuměli i tomu, že mi některé jejich rady nemusí pomoci, ale i tak jsem si řekla, že to vyzkouším. A tak jsem tam chodila a po několika měsících jsem našla odvahu sundat masku. Protože do té doby jsem měla neviditelnou masku a nikomu neříkala, že mám diagnózu paranoidní schizofrenie. A tak jsem se tam doopravdy začala zotavovat. Nabídli mi, abych pomáhala skupinu facilitovat, protože jeden facilitátor odcházel. A pro mě to byla velká vzpruha a zvýšení sebevědomí."

"Pomáhá ti také říkat svůj příběh cizím lidem v cizí zemi?"

"Když mě lidé v cizích zemích slyší říkat nahlas svůj příběh, dochází jim, že se to dá přežít. A že je tu naděje i pro jejich klienty. To mi dává odvahu to dělat.

Nikdy jsem nebyla v Praze a je to tu skvělé a lidé jsou skvělí a příjemní a celá země je krásná. A můžeme komunikovat, i když je tu jazyková bariéra. Je to úžasné. Když můžu, moc ráda pomůžu lidem svým příběhem. Hodně cestuji a vedu s lidmi Maastrichtské interview.

V Dánsku byla jedna žena, kterou jsem už několik let znala. Potkávaly jsme se na workshopech. A ta se mě během „Maastrichtu“ zeptala na otázku, zda pokud ti mimozemšťani vypadali jako stromy a měli větve místo prstů, jestli jsem se pohybovala okolo stromů. Když jsem se zamyslela, tak v dětství jsme měli na zahradě strom, a já ho viděla z okna. A hodně jsem se ho bála, byl to strašidelný strom, jaký vidíte třeba ve filmech. Napadlo mě, že ten strach ze stromu a můj život jsou nějak propojeny. Těžko se to vysvětluje.

A pak byla další – slečna v Americe – mluvila jsem o stromech a o své matce. I o tom, jak jsem kradla z pastí na myši, a že jsem se cítila hodně provinile, protože jsem kradla jídlo myším, takže kvůli mně hladověly. A ona mi řekla, Kate, tys je zachránila. Kdybys nevzala ten sýr z těch pastí, tak by zemřely. A já to předtím takhle nikdy neviděla. Takže se z Maastrichtského interview, které se pracovníci učí na mém příběhu, zároveň dozvídám hodně i sama o sobě."

Michal Kašpar, Tomáš Vaněk (překlad Pavel Oulík)