#PEERpomaha - Hýčkáme si dostatečně svoje diagnózy?

• Tomáš Vaněk
• 31. 8. 2022
• 0

Provokativní článek našeho redaktora zachycuje jeden z možných pohledů na systém psychiatrie, ve kterém někteří z pacientů mohou uvíznout.

Každým dnem se rozšiřuje počet těch, kterým je diagnostikována nějaká jakoby duševní nemoc... Začíná to už dětmi, jsou to také mladí dospělí, mnoho lidí nezřídka končí za zdmi léčeben, kde jsou podrobováni terapii hnusem a nudou. Pokoje sdílí se svými služebně staršími kolegy, kteří si navykli v léčebnách ulevovat od způsobu života bez přátel, bez kariéry, bez peněz, bez rodiny, bez domova… Když jsou proti své vůli tyto „prvozáchyty zamedikovány“, jsou propouštěni z tohoto pekla jedině pod podmínkou, že si naleznou svého ambulantního psychiatra. Takoví přepracovaní, otrávení a časově, místně i lidsky krajně nedostupní psychiatři jim ale dále dávají pocítit, kdo je tady normální a kdo je naopak mimo zdravou společnost se zaběhnuvší lidská zvěř. Předepisují jim prášky a ptají se, jestli je berou. O moc víc dělat nemohou... Občas se pokusí člověka informovat o ideologii jeho diagnózy, někdy se mu ji snaží osladit tím, že ji srovnávají s cukrovkou. Tuhle směšnou situaci prožije každý z nově příchozích po svém. Někdo sám sebe zpochybní a ztotožní se s obrazem duševně nemocného pacienta, to byl i případ autora tohoto textu, někdo se vzbouří, ale pak naráží dost na to, že mu okolí nedává za pravdu a zapřísahá ho nebo zaklíná, aby se psychiatrově světonázoru podvolil. Někdo se zabije. Někdo píše na sociální sítě nenávistné a kvazivědecké zprávy o stavu světa. Zdá se, že to má jasné a (bio)logické důvody. Splnil-li někdo kritéria pro stanovení psychiatrické diagnózy, bude určitě dělat něco krajně zbytečného a podivného, ať už pod vedením sociálních pracovníků v chráněných dílnách, nebo na svou vlastní pěst někde jinde. Bude mu trvat desítky let než pochopí, že všechno to cukání se nebo naopak snaha se přizpůsobit, že to vše bylo obrazem na stejném jevišti, kde se v různých kulisách, ale přesto zcela zákonitě a po každé dost podobně odehrává představení schizofrenie.

Jak je to ale možné? Braní prášků totiž podporuje schizofrenii, nebrání taky, hospitalizace ji podporují, takzvaná remise ji podporuje, relaps ji taky podporuje, a bohužel i terapie jízdou na koni nebo povídáním s psychologem má značný potenciál ji podporovat. Občas mohou pomoct elektrošoky, pokud způsobí přechodnou zmatenost a ztrátu paměti, takže si člověk svou nemoc tolik neuvědomuje. Po čase je ale potřeba také elektrokonvulzivní terapii zopakovat.

Ve společnosti, která propadla hře na pacienty a na doktory, je to totiž tak, že jsou nemoci vyléčitelné a nevyléčitelné. Ten kdo hraje pacienta s nevyléčitelnou nemocí, se z ní nikdy nesmí uzdravit. Doktor musí dbát na to, aby zůstal doktorem, pacient se pokouší se pod jeho vedením uzdravit, ale nikdy se neuzdraví. Kdyby se totiž uzdravil, způsobil by svým příkladem vážné ohrožení lékařské vědy, a tím i svého doktora. I když je daný doktor jen pěšákem ideologie vlastního vycvičení na doktora (za kterého byl prohlášen), nějak instinktivně ví, že by to znamenalo hledat si novou práci, kdyby se zrovna jeho pacient omylem uzdravil. A kdo by si v dnešní době chtěl hledat novou a jistě i hůře placenou práci? Někdy se v celé té hře zdá, že jí ani její samotní herci nevěří. Když takhle ztrácejí víru ve své role, omlouvají si to odkazem na pojišťovny. Vy musíte být schizofrenik a já budu vaše doktorka, jinak by nám to naše setkávání nikdo neproplatil, já bych přišla o plat, vy o důchod, a to přece nikdo nechceme… Neřekne se to nahlas, ale všichni to víme.

Problém nastává, když už je nemocných příliš. Dřív to bylo tak, že bylo malé procento duševně nemocných, kteří byli víceméně stejní jako ostatní lidé, ale byli ze společnosti rituálně vyčleněni a vyloučeni poté, co provedli nějakou blbost. Tím vyčleněním se postupně v duchu výše popsaných mechanismů stupňovala jejich podivnost. Měli stejné potřeby jako ostatní lidé, stejné bolesti, byli možná trochu citlivější na různé ty křivdy, urážky nebo i radosti, vnímali něco až přemrštěně, jakmile je ale někdo jednou poslal do kategorie nemocných, skrze různé mechanismy útlaku a znevažování se postupně skutečně celkem chorobnými stali.

Nemoc posiluje nemoc, zdraví posiluje zdraví. Hra na doktora dovede stvořit doktora, pacient se do své role také postupně vpraví. Ale kdo to má platit? A komu to pomáhá? My jako duševně nemocní máme stovky slov, kterými zpochybňujeme své celkem běžné projevy a stavy. Někteří z blízkých lidí nám říkají: ale to dobře znám. Možná jsi prostě jen veselý. Co by na tom mělo být tak podivného. Já taky nejsem normální. Jinými slovy, nemoc není buď a nebo... a problémy, které jako lidé s duševním onemocněním zažíváme, nejsou tak úplně unikátní.

Pojďme tedy věřit, že se nám podaří zaplašit fantoma diagnóz a najít společnou řeč se všemi, kterým osud druhých lidí není lhostejný.