Smutná věda - Rytíři bez koně a medu

  • Tomáš Vaněk
  • 14. 11. 2019
  • 0

Můžeme se domnívat, že si lidé obvykle představují své duševně nemocné spoluobčany jako obzvláště zahálčivá a nerozumná stvoření, která si dopřávají přehršle odpočinku a zároveň občas vyrážejí na steč nemyslitelných bašt, přičemž ztrácejí i tu trochu důstojnosti, kterou by jim propůjčovala lenost.

Smutná věda - Rytíři bez koně a medu

Jako kdyby chtěli porazit větrné mlýny, a přitom se celé dny oddávaly obžerství s náruživostí Sancho Panzy. Vždy bojují jen v představách nebo u piva – a přitom si ještě natlučou, jako kdyby pádili na koni do bitvy se vztyčeným hledím. Když tito lidé mluví o svých zápasech, jejich duševně zdravější spolustolovníci se dívají na hodinky a snaží se více či méně okatě převést řeč jinam.

Zkusím načrtnout opačný pohled, z hloubky duševního onemocnění se zamyslet nad tím, jakým způsobem jsem vnímal své zápasy a jak na ně reagovali druzí. Byl jsem na to sám a musel jsem se vyrovnat s tím, že se mnou začíná doslova komunikovat vesmír. Kdykoliv jsem se podíval na hodinky, byla stejná minuta. Cokoliv jsem si vykládal, dávalo nějaký smysl. Nebyly to jen věci, které by mě utvrzovaly v mé genialitě, nebo v mých schopnostech. Naopak, byly to výzvy, které jsem musel zvednout nebo nechat ležet. Kdybych je nechal ležet, mohl být ze mě asi docela spokojený finanční poradce nebo magistrátní úředník. Nikdy bych se nestal bestií, které není nic svaté kromě mystické (sebe)tvorby, přátelství a dalších opravdových hodnot, kromě života jako takového nejen na planetě Zemi a tak dále a tak podobně… Zkrátka bych se nikdy nestal sám sebou, ale někým jiným, kdo by mohl být také příležitostně sám sebou, ovšem za podmínek, které neznám a kterým nerozumím. Jinými slovy, v tom, že jsem ochořel, spatřuji zákonitost téměř posvátnou. Myslím si, že lidé s duševním onemocněním často žili před propuknutím nemoci nadoraz a byli nekompromisní k sobě a místy i k druhým.

Tato nesmlouvavost a jasnozřivost však není tak zcela jen jejich zásluha. Vedla je k tomu silná znamení a silné nevědomé motivace, které následovali na své cestě za svatým grálem. Věděli, na jaké jsou cestě, ale nevěděli, že život není jen herní prostor jejich osobního rozvoje. O životě je třeba smlouvat. Mohu se vydat správnou cestou, ale když si chci odskočit, musím z cesty sejít. Také když chci najít houby nebo si natrhat jablka. Všude kolem cesty je jich dostatek, na cestě však žádná nejsou. Ve chvíli, kdy dochází k prozření a člověk se vyšplhá na pokraj útesu, pod nímž hučí moře, nebo osedlá skutečně bujného oře vlastního rozumu, dojde mu… potrava. Tehdy přicházejí druzí, aby ho nakrmili. Nemají slova obdivu pro jeho zásluhy, vůbec je nevidí. Dokonce jsou tak slepí, že v něm ani nevidí cizince nebo poutníka. Mají své pytle na brambory, škatulky na jablka, misku na máslo a krabici na ořechy. Dají mu najíst, ale za odměnu v nich musí vidět své chlebodárce, musí jim říct, že zbloudil v každém myslitelném smyslu. Jinak ho kromě chleba a ořechů nakrmí ještě vlastní moudrostí, která spočívá v tom, ničemu nevěřit a do ničeho se nehnat.

Můžeš mít pravdu, ale my máme sklenice plné medu a naše mlýny melou mouku pomalu, ale jistě. Tak kdo má pravdu? Kdo stojí nohama na zemi a komu svět říká pane? Tak mu odpoví a jen zřídka si při pohledu na něj vzpomenou na krásný nedostupný modrý květ, který kdysi nevytrhly ze záňadří exotické krásky tajemství. Vzdali to ještě včas, aby našli spokojenost v malosti nebo v malém. Ano, šli asi mnoha cestami, ale nikdy je nenapadlo se před cestou zout. Jen velmi zřídka udělali krok do neznáma. Někdy je k tomu dohnala potřeba, ale ani jednou se jim nestalo, že by se zapomněli vrátit. Než se někam pustili, připravili si únikovou cestu zpět. Nikdy se vlastně nepohnuli z místa, ale na druhou stranu mají to místo značně prochozené a vědí, kam co patří.

Nevím, co tito lidé mohou vyprávět… Pokud náhodou mají co říct, jsou to vždy krátké příběhy, žádný delší. Jsou to lidé, kteří způsobili, že budu umírat o mnoho let dříve. Díky těmto lidem jsem totiž duševně dvojitý a tělesně dvojnásobný. Jejich rady jsem si nevzal k srdci, ale jejich chleba je ten nejvýtečnější, který znám. Budu je mít kolem sebe v poslední hodině a nebudu sám. Přes jejich pláč neuslyším hučet vesmír. Budou-li čekat, až řeknu něco chytrého, nakonec přiznám: jsem jeden z vás!

0 Komentářů

Přidat komentář

přihlášení nebo registrace