Smutná věda

  • Tomáš Vaněk
  • 1. 11. 2019
  • 0

Prozatím série článků, které mají mapovat skutečné stavy lidí, kteří byli onálepkováni psychiatrickou diagnózou. Zkušenosti ztráty smyslu, konce přátelství nebo lásky, rozpadu vztahů, dezorientace ve světě, smutku nebo neschopnosti hnout se z místa… a mnohé další, byly popsány v diagnostických manuálech a jiných příručkách pro odborníky nanejvýš uspokojivě, ale bez souvislosti s jinými zážitky toho kterého člověka. Proto se pokusíme začít dělat vědu zespoda, nikoliv snad radostně, jako to mohlo být ještě v případě takového Friedricha Nietzscheho, ale přece jen s oddaností věci a skutečnou zvědavostí, kterou možná můžeme předčít i odborníky.

Smutná věda

Chtěli bychom vás tímto vyzvat, abyste se nebáli s námi sdílet své zkušenosti, ať už pod podmínkou anonymity, nebo veřejně. Nejsme nikým nuceni měnit reálie (zato ale stojíme téměř před nutností měnit naši všednodenní realitu tak, aby byla únosnější). Pište nám, co si myslíte, hledejte svá slova a své významy. Pokusme se vydat na lodi bláznů, která ještě nebyla ani ztlučena (na rozdíl od mnohých z nás), na dalekou plavbu k ostrovům možného.

Za Studio 27,
Tomáš Vaněk
mail: tomas.vanek@studio27.cz

TÉMA: Museli jste se ke své duševní nemoci nějak propracovat? Kdy vlastně vzniká to, čemu na západě říkáme duševní nemoc? Je to ve chvíli, kdy psychiatr v rámci svého vědění stanovuje nemocnému diagnózu? Co u vás předcházelo tomuto slavnostnímu okamžiku?
Za sebe bych řekl, že jsem měl pocit, že jdu svou cestou. Tato cesta byla napřímena tak, abych měl možnost naplnit to, kým jsem se domníval být. Problémy, které jsem evidentně musel mít jako společenská bytost, (například fakt, že jsem nepracoval a nebyl toho schopen, přestože už mi táhlo na třicet,) jsem se snažil zamést pod koberec. Zdálo se mi sice, že dosahuju nějakých velice osobních, osudových a nutných cílů, mé okolí však mělo dojem, že jsem prostě jen líný… Chvíle předání diagnózy byla pro mě do jisté míry úlevná, existovalo alespoň jedno nepříliš dvojsmyslné vysvětlení pro to, proč se mi nedaří.

Lékaři jak známo považují přijetí diagnózy a získání tzv. náhledu na nemoc za jeden ze základních stavebních kamenů úspěšného léčení. Podle mě je to vcelku obstojný názor. Nemoc však zaměňují nebo spíš ztotožňují s jejími projevy, tedy s tím, jak se jim jeví. A jak jim to do sebe zapadá, může se stát, že z toho někde vypadne člověk, s kterým se právě setkávají.

Otázky k zamyšlení:
Pro který z vašich „příznaků“ jste se někdy v minulosti rozhodli, který k vám naopak přišel sám?
Jaký byl podíl vašeho samostatného rozhodování po sdělení diagnózy psychiatrem?
Bylo něco, co jste považovali za jasné překonání překážky, nebo jako osudový dar nebo jako velké vítězství, co se pak ale v důsledku dalších událostí ukázalo být předstupněm nemoci?

Na vaše příspěvky, postřehy, odpovědi a dotazy se těším na mailu:
tomas.vanek@studio27.cz

S úctou a povzbuzením
váš Tomáš Vaněk

0 Komentářů

Přidat komentář

přihlášení nebo registrace