#PEERpomaha - Peerská expertíza

• Michal Kašpar
• 5. 1. 2023
• 0

Nedávno jsem přemýšlel o tom, co je na peerech tak výjimečného, v čem se odlišují od jiných pacientů, případně vůbec od ostatních lidí. V první chvíli mne nenapadlo nic. Pak mi došlo, že jsou odvážní, ale jak si to připustit, když zrovna mě sužují nejrůznější strachy a úzkosti, proti kterým svádím boj a často prohrávám. Je to možná v té rovnou zvednuté rukavici, která peery profackovává dnes a denně.

Zotavení podle Anthonyho definice říká, že jde o nadějeplný život navzdory často katastrofálním následkům nemoci. Katastrofa je většinou to první, co pocítí člověk, který zažije vážnou duševní krizi. Dostane se do pokřivených vztahů, zažije neúspěch ve škole, v práci, v osobním životě. Zasekne se. A teď mu milý Anthony z Bostonu vzkáže, že to půjde překonat. Nebo se inspiruje u druhých, kteří mu nabízejí potěšení ze sounáležitosti v ghettu – komunitě lidí, kteří si prošli podobnými horory také. Mohou spolu zaplakat nad sklenkou čaje nebo piva. Může u nich najít povzbuzení k tomu, aby se pral dál. Nedám dopustit na tyto „protopeery“, kteří mi ukázali, že je možné věnovat se svým koníčkům, byť by byly sebeulítlejší a třeba náročné na energii.

Najít úsměv a smích, když z vás medikace dělá zraněné zombie bez asociací a bez smyslu pro ironii. Humor vyznáváte jen černý, když už na něj dojde, a je to jen úsměšek nad vlastní ubohostí. Najít znovu důvěru ke světu pokřivených vztahů je šíleně těžké a moc to nejde. Je pro to potřeba hromada příležitostí, nebo aspoň jedna pořádná, která vás zocelí, ovšem za předpokladu, že ji rozeznáte a chopíte se jí, že se nezaleknete. K tomu mně pomohli „protopeeři“, snad se na mě nezlobí, že jim tak říkám. Usmáli se na mě, v dobrém se mi vysmáli za moji zuboženost, řekli mi pár něžných krutostí, které jsem tolik potřeboval slyšet, nebo mě rovnou udeřili laskavou rukou jako zenový mistr svého žáka.

Nabídl jsem jim sebe. Stejně stiženého, jako byli oni sami, a zařadil se mezi „protopeery“. Zkoumal jsem už nejen sebe, ale i jejich touhy, potěšení a slasti, stejně jako strasti, útrapy a zoufalství. Probrali jsme se nocemi, rány, odpoledny i večery setkání, zábavy a společenských her a hlavně společných plánů. Nepřišli jsme na nic převratného, protože už upřímné existenciální hovory byly převratem proti pasivitě a trpělivému pacientství, které nikam nevede.

Za sto let bys nezažil víc než já za deset let této školy života. Kolik nadějí jsem viděl pláchnout a kolikrát držel palce a radoval se z úspěchů mých kamarádů. Nic se nestalo dvakrát stejně, vždycky se mezi námi něco bortilo a někdo neslyšně, i když třeba nahlas trpěl. Na paměti je ještě brzy, i když mám dnes s blížící se padesátkou chuť bilancovat.

Peeři, bez předpony, to už je jiná kapitola. Díky chytrým lidem, hledajícím mezery v systému zdravotnicko-sociální péče o duševně nemocné, se začala tato šťastně podvratná aktivita duševně připravených lidí šířit v naší zemi. S arzenálem zatím mírně mlhavých argumentů se podařilo zmobilizovat lidi, kteří se našli v konceptu zotavení a pomoci druhým. Odvážně zdvihli i druhou rukavici a oblékli si tak oděv svých „pánů“ – nehostinného systému, a tak jako Doby v Harry Potterovi začali získávat svobodu.

Katastrofě se nedá čelit, ta se musí přežít. Ale co myslím tou druhou rukavicí je fakt, že peeři si dávají za cíl rovnou pomáhat. Pomáhat svým příběhem, příkladem, nadějí. Tak teda můj příběh je i o ztrátách, a to i ve vztazích, které jsou založené na společně probdělých nocích, proklábosených dnech a propečených buchtách s kozím mlékem. Ne zrovna veskrze pokřivených, ale ani idylických. Našel jsem si svoje místo i mezi pomáhajícími peery. Už to bude brzy další desetiletí mezi těmito odvážnými ustrašenci, kterým úzkost velela se nebát pomáhat. Jsem rád, že jsem si mohl vyzkoušet bezpočet rolí: přednášení, poradenství, novinařinu i práci v terénu, zejména ve skupinách.

Říká se, že pomáhat pomáhá. O co jde? Především o to, že peerská práce má smysl. Nejen, že se třeba našim známým v takto zachycených vztazích začne trochu dařit, ale když se obrátí na nás s potřebou, abychom je provázeli chvíli na jejich cestě, cítíme se užiteční. Jsme tu pro ně. Nakonec z těchto vztahů těží obě strany. Záleží samozřejmě i na naší vzájemné představivosti. Nebudu pomáhat s něčím, čemu nerozumím. A druhému porozumět možná ani nelze, ale je možné ho v jeho těžkostech pochopit. Přiblížit se k němu, aby proběhla potřebná interakce, než se zase vzdálíme. Není nutné kontakty prodlužovat donekonečna, ale je dobré ve vzájemně výhodných vztazích setrvávat. Nejsem tvůj zaměstnanec, jsem tvůj pomáhající souputník nebo peer. Čím jsi ty pro mě? Dalším pytlem plným problémů, jako jsem byl já sám kdysi, nebo člověkem, který mne obohatí o svou životní zkušenost?

Nevyhořet! A když, dokázat to včas rozeznat a když to jde, důstojně zdrhnout ze vztahu, který už neobohacuje nikoho. Nebo lépe přihrát pomoc od jiného, citlivějšího peera. Kéž by to vždy šlo! Cítím, že se dostávám na tenčí led. Kolik a jakých peerů dostane potřebný „klient“ k dispozici? Důležité je být připraven sdílet s člověkem maximum možného, ovšem když si to vzájemně zasloužíme. Je to věc energie.

Čerpáme z nerovně rovných vztahů skutečně oba? Peer přichází nejen se svým neukončeným a vždy novým příběhem, ale také se zprávou o zotavení. Nejsem to já komu se stalo zotavení jen tak. Potřeboval jsem pomoc „protopeerů“ a chytrých lidí s argumenty. Možná to pomůže i tobě, možná, že Anthony mluvil zrovna o tobě a tvých katastrofách. To je moje naděje, a může být i tvoje.

Zatím se o výsledcích peerského snažení v naší zemi dohadujeme. Lidé pohlcení v útrobách systému svých nadějí si i nadále berou životy. Zotavení není všudypřítomné, jasně narýsovaným obrysům vytrvale vzdoruje, šílenství kýve prstem na velký počet našich lidí, aniž víme, jak je z jeho spárů natrvalo vytrhnout. Jediná šance v boji proti beznaději je pokračovat v našich společných existenciálních debatách, ať už se setkáváme na kuřárně léčebny nebo v útulných pracovnách či na cestách po celém světě.