![Studio 27 \](https://www.studio27.cz/assets/images/3_logo_web.png "Studio 27 \"){kind=logo}
Když jsem loni vysadil antipsychotika, v určitou chvíli začalo být mé okolí celkem nastražené. Mluvil jsem příliš rychle, měl zvláštní asociace, byl hodně emoční. Taky jsem měl mnohem víc sil se pohybovat po městě. Nakonec jsem tyto obavy tlumočil pracovníkům Centra duševního zdraví na Praze 8, kam docházím. Ti měli pocit, že si s takovým opatrnickým přístupem tu mánii nebo psychózu ani neužiju. Jejich pohled na věc je totiž přibližně takový, že je mánie něco velmi extatického, co je možné jejich klientům občas i závidět. Samozřejmě to není normální a je pak nutné opět navodit klidový stav za použití medikace a hospitalizace v léčebně.
Nakonec jsem to vzdal a vrátil se k malé dávce léků. Emoce se opět oploštily, věci, které mě předtím dráždily k nepříčetnosti, se začaly jevit jako docela normální, podružné, cizí nebo dokonce nezajímavé. Byl jsem rád, že se povedlo takový náběh na psychózu zastavit. Když jsem si po čtyřech měsících bez antipsychotik vzal první tabletku Abilify v dvojnásobné 10 miligramové dávce, skutečně jsem cítil, jak se v mozku něco zastavuje, zvracel jsem, zahřívala se mi hlava.
Musím ale říct, že když jsem později sledoval, jakým způsobem žijí mí duševně zdraví přátelé, viděl jsem mnohem víc šílenství, mnohem víc běhání po městě, a podobné zajímavé akce. A tehdy jsem pochopil, že mi zkušenost s duševním onemocněním život okleštila na bezpečnou šeď. Nemohu se chovat iracionálně, nemohu riskovat příliš dlouhý a intenzivní pobyt v chaotickém nastavení, nemohu se rozběhnout hlavou proti zdi ani stát na kraji propasti a nechat se prodchnout závratí. Zatímco zdraví lidé prožívají na vlastní nebezpečí drsné a srdceryvné rozchody, mění práci a opíjí se s přáteli do němoty, příliš hlučné němoty, já sedím v koutě a udržuju status quo. Zatímco druzí lidé se nemusí bát vlastní blbosti, já se musím umoudřit. Terminologií filosofie a s vypůjčením termínů ze sportu, oni nikdy nevstupují dvakrát do stejné řeky, zatímco můj život je neslaná nemastná remíza s osudem. Třikrát opakovaná pozice nebo dokonce pat, není kam se hnout a není o co usilovat. Když totiž nemohu riskovat ztrátu, nemohu nikdy a za žádných okolností ani nic vyhrát.
Zatímco tyto obrazy byly vypůjčeny z královské hry důchodců, invalidních šachů, rád bych si občas vyzkoušel i něco z hokeje. Taková powerplay nebo i náhlá smrt, to by se mohlo hodit. Jen abych ale neskončil v postavení mimo hru, dodávám ustrašeně.
A jak to máte vy? Mně pomáhá k lepšímu životu tvořit, poslouchat hudbu, učit se jazyky, zpívat si nebo dokonce i číst, v poslední době to po deseti letech bez knih jde. Je možné také hrát hry, dokonce i u těch šachů mám občas adrenalinový pocit. I když jsou to jen jemné podněty, třeba hlasitá hudba ve sluchátkách ani nejde dostatečně vstřebat. Kdybych dokázal vytěžit hloubku za každým psaným slovem, žil bych si ve stavu permanentního okouzlení. A jak to máte vy? Co vás baví a kdy si troufnete něco riskovat?
